Của đi thay người


Českovietnamsko | 24. 10. 2016

„Já Vám to ale hlídat určitě nebudu“, pronesla rázně starší paní s ondulovanými vlasy za pultem. Jako by tu těžkou nákupní tašku se dvěma čouhujícími ananasy chtěli lidé nakupující v zapadlém papírnictví v Bílé labuti jistojistě ukrást.

Byla jsem překvapená z této reakce, která přišla po dotazu, jestli bych si nemohla svou tašku nechat na chvíli u pultu. Chápu, člověk nikdy neví, ztrácí se i staré boty z rohožek. Spíš mě ale zarazil ten negativní výchozí bod mysli, který hlasitě křičel – mám strach.
Mám strach nést zodpovědnost (taška by se ale ztratila mně).
Mám strach pomoci.
Mám strach pomoci, kdyby se opravdu něco stalo.
Mám strach o sebe a své pohodlí. (Což ale primárně nemusí být špatně, je nám to přirozené. Důležité je, jak člověk reaguje, když má vystoupit ze své komfortní zóny.)

S tím občas narážím. Neochota vycházející ze strachu, že se můžete dostat do problémů ostatních lidí.  Ztráta vlastní jistoty a pohodlí. Nedůvěra, že když něco nebo někoho neznám, nemusím mu pomáhat. Nedůvěra v násobení dobra.

Nebudu se odkazovat na starý režim, který podporoval mezi lidmi hlídání si vlastního pohodlí, protože je to ohraná písnička. To bychom se dostali k dalšímu stereotypu, které od Čechů slyším na Čechy – výmluvy a neochota nést zodpovědnost za vlastní činy. Tak či tak… Chvíli jsem koukala a pak odvětila, že to nikdo neukradne a že věřím na dobro lidí. To trošku pookřála, pousmála se a dodala „Když myslíte.“
Myslím. Tahle konverzace ve mně ale zasela zrnko nejistoty a tu a tam jsem se na tu tašku podívala. Musela jsem si sama dát pohlavek a pak se sobě zasmát.

No. A i kdyby tu asi sedmikilovou růžovou nákupní tašku se dvěma čouhajícími ananasy chtěli ukrást, tak co. Lepší přijít o jmění než o člověka, jak by se ve Vietnamu řeklo. Của đi thay người.