… rozloučila se se mnou starostlivě mamka, když jsme si v pondělí volaly. Outfit s kytičkovanou midi sukní jsem měla vymyšlený už dávno předtím, než přišly do poštovní schránky lístky na ceremoniál. Ale v úterý, v den vyhlášení, 30 minut před odjezdem na Novou scénu Národního divadla, jsem s hrůzou zjistila, že si tu hrůzu na sebe nemůžu vzít. Do toho mám doprčic neoholené nohy (i když moc Vietnamek s chlupatýma nohama nepotkáte, v tom je zas ta příroda smířlivá; hnědé silonky odmítám nosit a vy, dámy jakékoliv rasy a jakéhokoliv věku, byste měly také říct rezolutní ne) a k tomu jsem si nestihla nalakovat nehty.
Do toho psal tatínek, že se mi ještě jednou omlouvá, že „teda nepřijel, protože ho nějaký dvě hodiny v divadle nezajímaj, aby kvůli tomu jezdil do Prahy“, ale že sedí s mamkou u televize a že se dívají a že drží palečky. A samozřejmě to sdílel na svém Facebooku.
Do toho psala mamka „povzbuzující“ a smířlivou smsku (tohle naši dělají furt), že i když nevyhraju, tak mě mají rádi. Což mi připomnělo svaťák, kdy jsem se poprvé hystericky rozbrečela, že nedám maturu ani příjimačky na vejšku. To mého taťku, otce dcery-jedináčka, tak rozněžnělo a dojalo, že mě utěšil potvrzením, že by mi případně zaplatil soukromou.
Do toho jsem jela na vyhlášení na 13centimetrových podpatkách, které při mých 158 cm působí jako tripod, na němž je připevněn smartphone z roku 2013.
Báječná, a v ten večer obzvlášť okouzlující Hai Van mi dělala doprovod, psychickou podporu a vzala si na starost i asistenci. Objednala nám taxíka, držela mi věci, stínila, aby na mě v divadle neviděli, jak si lakuju nehty. O co více, byla tam se mnou, protože dvě Vietnamky jsou víc než jedna. #oscarssowhite
A během cesty nám v taxíku hrál Primetime od Mikea Spirita, moji oblíbenou písničku, ač československý hip hop zpravidla vůbec nikdy neposlouchám, i když mu rozumím. Jazykově.
Idylka.
Kulový blesk
A co se vůbec dělo na vyhlášení? (Scénu můžete projet na obrázcích v Googlu.)
V 20:20 začal přenos. Ani jsem si nestačila srovnat sukni, zpomalit svůj zblázněný tlukot srdce, přes který jsem neslyšela, co nám Daniela Písařicová a Jirka Havelka říkají, když v tom v 20:30 bylo po všem. Teda… kategorie Blog roku (hlasovalo přes 6 000 lidí) se vyhlásila asi po pěti uvítacích větách a krátké výpovědi minulé vítězky Marie Doležalové, která oznámila letošního vítěze – Humans of Prague Tomáše Prince. Ale aspoň jsme to měli první za sebou. Takovej kulovej blesk. A pak se vyhlašovaly jednotlivé kategorie, které si můžete projet na webovkách Magnesie. Atd. Tu písnička skupiny Hm (zhudebňují poezii). Tu vtípek. Tu Dagmar Havlová, žena s grácií, láskou k poezii a botoxu ve rtech. Tu frontička na pražskou šuntičku.
Nevyšlo to, ale není to škoda. Jak by řekla Domča, škoda je dobrého člověka. Nenaverbovali jsme s našima dostatek našich vietnamských souputníků, protože, jak před chvílí pronesla do telefonu mamka, většina starších Vietnamců neumí používat e-mail a navíc je celá webovka Magnesie jen v češtině.
Kamarádi, přátelé, lásky jedné plavovlásky, děkuju všem za vaši podporu. Neskutečná symfonie. Žila jsem si teď měsíc v růžové bublince, kde to vypadalo, že Vietnamce milujete, že rádi čtete můj blog a že umíte vochcat Magnesii Literu a hlasovat z jednoho mejlu dvakrát. Doufám, že aspoň dvě věci z toho jsou pravda. A že si budeme navzájem říkat hezké věci i jen tak, pro srandu králíkům.
Takže zdar integraci a ještě jednou díky, že se zajímáte. Protože pozornost a čas je to nejlepší, co můžete druhým dát.
Ještě jsou teda dost dobrý gumoví medvídci a rulandský šedý. Avšak ne v kombinaci.