Dneska je to trošku budovatelský titulek, ale je tu důvod. Dojímá mě, jak se lidé spojují pro dobrou věc. Vy se zas dojímáte nad tím, jak se aktivně zapojila vietnamská komunita.
Pomineme-li podivné punky a návyky, které naše komunita má, jednu naši vlastnost bych vyzdvihla – umíme se semknout; vzájemně si pomoci, sdílet, doporučovat, přispívat a rozdávat. Proto vidíte v médiích zprávy o občerstvení pro členy složek IZS, rozdávání roušek i finančních darů.
Točíte-li se kolem Vietnamců, víte, že hodně z nás přemýšlí a jedná tak, aby to co nejméně zasáhlo či poškodilo společnost a okolí, a tím tedy nás samotné. Koloběh a karma. Ízipízi.
Navíc – pokud oplýváte prostředky, automaticky přispíváte místní komunitě a společnému blahu. Jednak jste vedeni ke kolektivnímu přemýšlení (proč to vlastně nezahrnuje i šetrnější přístup k přírodě?), jednak se to od vás tak nějak očekává. Což o to, když je vás ve státě něco přes 90 milionů, nic jiného vám taky nezbývá, nebo byste se dávno umlátili, kdyby si každý prosazoval své a shromažďoval jen pro sebe. Předci to vidí. Individualismus to u nás nebude mít lehké.
Pro takovou místní pomoc používáme výraz „ủng hộ„, neboli podpořit. Podpořit třeba místní spolek, akci pro děti, setkání MDŽ, přírodní katastrofy, když se nějaké rodině stane neštěstí, když někomu zemře příbuzný… dávají se obálky s penězi, protože rodina vypadne ze svého rytmu.
Také jste možná zaznamenali, že vietnamští večerkáři nosili roušky, rukavice a montovali si provizorní ochranné štíty už nějakou dobu nazpět. Moji rodiče měli nakoupené zásoby dezinfekce už v půlce února (!). Není se čemu divit. Vietnam sousedí s Čínou a místní obyvatelé (stejně tak jako Tchajwan, jehož počty nakažených novým typem koronaviru nepřesáhl k dnešku 100 případů, odkaz na článek Tomáše Lindnera z Respektu tu) se poučili z epidemie SARSu v roce 2002. Naši Vietnamci dostali přes Skype (ano, ty skypové hovory za pokladnou) povely od svých příbuzných z Vietnamu, na konci února přilétali z oslav lunárního roku v rouškách a s nějakými zásobami roušek. A rady se rozšířily i mezi tuzemskými krajany. (Ještě k doplnění po diskuzích: Místní komunita tu má sice nějaké hlavní zdroje na FB nebo krajanská média, ale velmi rychle podléhají fake news.) Většina Asiatů je navíc navyklá chodit každodenně v rouškách i kvůli znečištěnému ovzduší. (Taky v tom hraje asi poslušnost a disciplína.)
Nad to, vietnamský národ si prošel válečným utrpením, ze kterého se stát a rodiny vzpamatovávaly dlouho. Lidé se museli spoléhat na sebe, pomáhat si v místních komunitách a nespoléhat na stát, což dost platí i dneska. Proto je ve Vietnamu podpora rodiny a známých takovou automatickou složkou fungování společnosti. Uskromnění se pro dobro společnosti a pomáhání si za dobrých i těžších okolností totiž u nás nikdy nevyjde z módy. I tohle je pro mě důkaz, že je úplně jedno, odkud kdo přichází, ale kam jde a jaké má úmysly.
Díky, že si nemusíme, ale chceme pomáhat.