Občas k nám jezdí známí a zvou nás na svatbu svých dospělých dětí, kterým je třeba o 2-4 roky méně než mně. V takových momentech se stávám terčem všem možných společensko-biologicko-historicko-ekonomicko-kulturních pouček o tom, jak je na hovno se vdávat pozdě. A nedej bože za někoho, kdo není Vietnamec. Protože o vás existuje předsudek, že neumíte držet pospolu jako rodina a morální závazek vůči rodičům je pro vás velmi, řekněme, variabilní.
Raději v těchových chvílích mlčím, cucám si prst, aby uvěřili, že mi je teprve rok, jsem batole a že takovejm věcem jako je svatba, nerozumím.
Včera mě ale nejvíc podržela mamka. Návštěvě elegantně, diplomaticky, ba mateřsky vysvětlila, že se větší část života stýkám s Čechy, proto bych si asi s tradiční vietnamskou rodinou, potažmo tchýní, nesedla. Tudíž mě do ničeho nebudou nutit.
Dala jsem mamce láskyplnou pusu, sedla si zpátky do křesla a spokojeně pokračovala v cucání prstu.