Když se seznámíte s Oliverem Le Que (27), víte hned na první dobrou, že to je člověk s osobní misí. Ještě jako grafický designér navrhl olympijský dres Martině Sáblíkové, ale teď pracuje v Safari Parku ve Dvoře Králové. Potkala jsem se s ním v jeho „přirozeném prostředí“ – mezi africkými zvířaty a během procházky nadšeně vyprávěl o záchraně divokých zvířat a hlavně jeho oblíbených nosorožců. Doufám, že kousek nadšení tímto rozhovorem předá i vám.
Jak začíná tvůj příběh? Odkud pocházíš?
Pocházím z Vietnamu, ale narodil jsem se roku 1993 v Bratislavě. Nebyl mi ani rok, když se rodiče rozhodli přestěhovat do Plzně. Většinu života jsem strávil na západě Čech a momentálně bydlím přímo v areálu Safari Parku Dvůr Králové. Do pěti let jsem žil s rodiči za městem u velkého lesa, s párem velkých psů, které jsem považoval za svoje největší kamarády. Možná odtud pramení můj zájem o přírodu a zvířata, protože mnoho mých vietnamských vrstevníků toto nezažilo. Dokonce se mnohdy bojí nejen psů, ale i zvířat.
Kde se v tobě vzalo takové nadšení pro nosorožce?
Začalo to už v dětství. Nezačalo to přímo nosorožci, ale mým oblíbeným filmem je Jurský park z roku 1993, kde kromě tyranosaura vystupoval i můj další oblíbený dinosaurus – triceratops. Scéna, kde ho doktor Alan Grant objímá a poslouchá, jak dýchá, mě dojímá do současnosti. A co je dnes podobnější onomu prehistorickému tvorovi než právě samotní nosorožci? Jsou neuvěřitelně majestátní, ale taky na pokraji vyhubení a potřebují pomoc.
Pamatuji si to jako včera, když jsem se poprvé setkal s nosorožcem. Mít možnost stát takovému zvířeti tváří v tvář je pocit k nezaplacení. Pokaždé, když navštívím jiné nosorožce, tak mám vždycky pocit, že je vídám poprvé, znovu a znovu.
Co všechno jsi musel udělat, abys získal svou současnou práci v safari?
Dříve jsem pracoval pro brandingovou agenturu v Plzni, kde jsem měl na starost firmy jako jsou FC Viktoria Plzeň, Autosalon Dajbych, Česká fotbalová reprezentace, Město Plzeň a podobně. Dokonce jsem autorem dresu Martiny Sáblíkové pro zimní olympijské hry v Koreji.
Poté, co jsem se rozhodl, že bych chtěl změnit svoji kariéru a pomáhat záchranným projektům, tak jsem pro safari park po několik dlouhých měsíců dělal dobrovolníka, než se můj nynější vedoucí kolega Jan Stejskal rozhodl, že bych mohl být pro park užitečným pracovníkem.
O co se v Safari staráš a jak vypadá tvůj pracovní den?
Každý den je pro mě jiný. Komunikuji s partnery a přáteli safari parku nejen v rámci České republiky, ale i světa. Starám se o vizuální jednotnost grafických výstupů, ale i o sociální média. Ono hodně záleží, zda zrovna děláme na nějakém velkém projektu, nebo ne. Minulý rok jsem hodně času věnoval fundraisingu a komunikaci ohledně transportu nosorožců do Rwandy, který byl koordinován právě dvorským safari parkem. Projekt měl na starost můj vedoucí Jan Stejskal, který zároveň koordinuje i snahy o záchranu nosorožců bílých severních.
V rámci mojí práce jsem s pomocí kamarádky, fotografky National Geographic Ami Vitale, spustil kampaň „Save The Chubby Unicorns“ na podporu transportu nosorožců do Rwandy. Pro tento rok jsme vytvořili merchandising na podporu záchranného projektu psa hyenového, který je jednou z nejohroženějších šelem Afriky.
To mi nahráváš. Byl jsi v Africe, hodně cestuješ, takže můžeš porovnat kvalitu zoo a safari různě po světě. Jak si stojí ČR co do záchranných misí?
Kdo chce dělat dobře svou práci, musí se rozhlížet a inspirovat v oboru i mimo něj. Od doby, kdy jsem do Dvora nastoupil, jsem začal intenzivněji vnímat a navštěvovat v rámci volného času ostatní zoo a sledovat, co dělají. To mě dovedlo k nápadu vyrazit na dovolenou do Rwandy a prohlédnout si přirozené prostředí zvířat, která miluji. Navštívil jsem tamější největší národní park Akagera, kde dnes žijí i nosorožci ze Dvora Králové. Setkání s divokým nosorožcem černým, který se vynořil z křoví jen 10-15 metrů od nás, je zážitek, který si budu pamatovat do konce života. A samozřejmě mě bude dál inspirovat a pohánět i v mojí práci.
Za české zoo mluví činy. Stačí se podívat, co všechno dělají – od „našich“ návratů nosorožců nebo antilop do Afriky, přes projekty pražské zoo na návrat koně Převalského do Mongolska či snahy ostravské zoo o záchranu outloňů. Jsou to všechno úžasné počiny. Po stránce chovatelské máme v Česku spoustu kvalit a prvenství, která už nám nikdo nevezme. Například královédvorský safari park je jediný zvířecí park na světě, kde se podařilo rozmnožit severního bílého nosorožce, a to hned čtyřikrát. Bez tohoto neuvěřitelného chovatelského počinu bychom tato zvířata sledovali jenom v učebnicích.
To, co děláš, není příliš pro „tuzemské Vietnamce“ obvyklé. Jaké na to dostáváš reakce?
Je pravda, že když jsem doma řekl, že chci skončit v práci a jít pomáhat zachraňovat nosorožce, tak si mysleli, že jsem se zbláznil. Myslím, že i moji přátelé si klepali na čelo, ale na druhou stranu si velice cenili toho, že mám jasně stanovené cíle. Je pravda, že jsem byl několikrát dotazovaný, zda mi to za to stojí a zda nezahazuji kariéru do koše. Pošťuchování ze strany rodičů trvalo řádově několik měsíců, než jim došlo, že to myslím opravdu vážně a myslím, že se celá ta situace změnila, když jsem vzal tátu poprvé do zoo. Setkal se s nosorožcem a mnoha dalšími africkými zvířaty, oblíbil si psa hyenového a když se teď vracím domů, často ho nachytám u sledování dokumentárních filmů z Afriky. Mamka si na rodinných oslavách a svatbách z toho dělá srandu a všem říká, že uklízím bobky… Jak si má po takové reklamě člověk sehnat partnerku, že?
Ze strany mých českých kamarádů jsem se dočkal podpory a řada z nich mě často v parku navštěvuje.
Říkal jsi mi, že tě také motivuje edukace Asiatů o tom, jak využívání rohoviny a slonoviny v čínské medicíně ohrožuje nosorožce a slony…
Ano, rohovina a slonovina je prodávána především v jihovýchodní Asii a Číně. Právě Vietnam je největším konzumentem rohoviny na světě. Cítil jsem tak morální povinnost se s tím pokusit něco dělat.
Rohovina je v těchto zemích používána i přesto, že nebyl nikdy vědecky prokázán její vliv na lidské zdraví. Traduje se, že léčí rakovinu či potenci, což je samozřejmě nesmysl, vzhledem k tomu, že je roh tvořený ze stejného materiálu jako my máme nehty nebo vlasy – keratinu.
Co bys doporučil návštěvníkům safari, třeba toho u vás ve Dvoře, dělat, nebo nedělat?
Rozhodně bych si přál, aby lidé ocenili práci, kterou zoologické zahrady současnosti vykonávají. Přál bych si, aby se chovali ke všem zvířatům, stejně jako k těm, kteří žijí ve volné přírodě. Nesnažili se na ně sahat, přes zákazy je krmit, nebo jim klepat na sklo.
Je potřeba si uvědomit, že ta zvířata, která jsou v zoo chovaná, tu nejsou pro pobavení návštěvníků, ale jsou to ambasadoři těch, kteří se nacházejí ve volné přírodě, přičemž mnoho z nich se nachází na pokraji vyhubení, a právě zoologické zahrady jsou jednou z jejich poslední šancí na záchranu.
Někteří lidé nevnímají zavřená zvířata a obecně zoo dobře. Jak se k tomu stavíš?
Když vznikaly první zoologické zahrady přístupné veřejnosti, což bylo v době Marie Terezie, motivem bylo pobavit a ohromit rozmanitostí zvířat, která by v tehdejší době lidé nikdy vidět nemohli. V současné době je cíl úplně jiný – je to především ochrana druhů nebo jejich přímá záchrana před vyhubením, ochrana přirozeného habitatu, kde tato zvířata žijí, a také vzdělávání lidí. K pochopení zoo jako takových doporučuji knížku od Goetze Hildebradta – Understanding zoos, výborné čtení.
Vždycky mě zajímalo, jak si zvířata z tropů a subtropů zvykají na život v mírném pásmu…?
Na tohle by jistě mnohem lépe odpověděli zoologové. Nutno ale říct, že v současnosti jsou zvířata v zoologických zahradách obvykle v lidské péči už po několik generací a středoevropské podmínky jsou pro ně zcela běžné. Jsou zvyklá. Právě díky tomu můžete u nás v safari parku zvířata jako třeba i nosorožce nebo lvy vidět každý den po celý rok. Pohled na ně, jak dovádějí ve sněhu, za to rozhodně stojí.
Trávíš v práci hodně času, stíháš se věnovat i jiným věcem?
Ano, stíhám! Moc rád trávím čas na cestách s přáteli nebo v posilovně, jsem sportovně založený člověk, takže mi pohyb není cizí. Jednou za půl rok jezdím ke kolegům – kamarádům do dánského Ree Park Safari, kde vypomáhám s prací se zvířaty, včetně nosorožců.
Máš nějaký ultimátní sen?
Jeden bych určitě měl. Kromě nosorožců mám rád i největší kočkovité šelmy žijící v Asii – tygry. Mým velkým snem by bylo, kdyby se mohli jednou vrátit do Vietnamu, kde byli vyhubeni. Pokud by v budoucnosti k takovému projektu došlo, rozhodně bych chtěl být nějakým způsobem jeho součástí. To by byla paráda a kdo ví, třeba by se jednou do Vietnamu vrátili i nosorožci jávští.