“Čau, červený máčka.”
Teta Hanh zvedne oči od telefonu a podívá se nepřítomně na mladého muže v kšiltovce. Rukou automaticky šahá do regálu a vytahuje červenou krabičku cigaret, kterou hned namarkuje.
“Všechno?”
“Jo.”
“122 korun.”
Mladý muž pokládá připravených 130 Kč, bere cigarety a po hlasitém “Díky, čau” se za ním zavírají dveře. Chodí sem aspoň jednou za týden. Jindy toho nakoupí víc, ale vždy nechá dýško. Teta Hanh často přemýšlí, co má asi za práci. Ale bavit se s ním nebude, stejně by mu nerozuměla.
Její pozornost se vrací k displeji mobilu. Aha, kalendář ukazuje pátek. To znamená, že u ní dnes nakoupí méně maminek a babiček, přehrává si v hlavě. O to víc si užije drzé omladiny, která zkouší posílat nejstaršího výrostka z party, aby předstíral plnoletost a koupil láhev nejlevnějšího vína. Ale ona si pokutu nenechá dát, i když má toho hloupého hádání se s omladinou někdy plné zuby. Prostě je zase vyignoruje. Tady se hodí, že jim nerozumí.
Rozhlíží se po krámku. Dochází vína a chipsy. Hung ale naštěstí ráno přivezl tři krabice chardonnay a dvě krabice slaných chipsů. Výhodný kup. Ty jdou zrovna o víkendu nejvíc na dračku. Pro tvrdý alkohol chodí hlavně chlapi v montérkách. Teta Hanh si od nich drží odstup, snaží se být milá, ale ne moc, aby jí nebivakovali před obchodem a nenechávali po sobě špačky. Ty totiž uklízí nerada. Mnohem raději se dívá na to, jak jí před vchodem běhají děti z okolních paneláků.
Taky je už půlka měsíce, musí dnes ještě stihnout připravit ovoce na oltář, zapálit předkům vonné tyčinky, pomodlit se a požádat je o ochranu. Jí, jejího manžela a dvou malých dcer. Dělá to tak každý měsíc. Je to tradice, kterou si přivezla ze své domoviny.
Vzpomíná si na první týdny v devadesátém osmém, kdy se sem přistěhovala ze severního Vietnamu jako čerstvě vdaná paní. S manželem Hungem začali bydlet v malém bytě na šedém sídlišti a přemýšleli o tom, že si jednou otevřou něco vlastního. Kolem měla jiný pohled, než na který byla zvyklá. Beton, stovky oken, málo stromů a hlavně nikde žádné jezírko, kolem kterého by se mohla projít.
Byla zvyklá ze svého rodného města, že se odpoledne, když zapadlo slunce, sešly s kamarádkami kolem jezera na čerstvě vymačkanou šťávu z třtinového cukru a povídaly si o škole, plánech a klucích. Ale co, vždyť by na procházky stejně neměla čas. Raději bude vydělávat peníze a na procházky může jednou chodit s vnoučaty. Kdo ví, jestli se do té doby nevrátí do Vietnamu? A navíc tolik kamarádek nemá. Všechny mají navíc tolik vlastní práce. Alespoň si každý týden volají na Viberu a posílají si fotky toho, co kdo uvařil.
Občas myslí na to, jak by se jí teď vedlo tam; v zemi, kde rozumí každému slovu a kde má velkou rodinu. A cítí se tu po těch letech na sídlišti vůbec doma? Z přemýšlení ji přeruší sousedka Jana. Teta Hanh se naučila jí říkat babi Janička. Občas jí pohlídala dcery a nikdy za to nic nechtěla. Jezdí za ní ještě syn? Mohl by častěji, přeci jen babi Janička je už starší, myslí si teta Hanh. Nese na ochutnání čerstvé buchty, že je má přece sníst za tepla. Příště, až bude prodávat Hung, půjde teta Hanh usmažit závitky. Holky je milují. Nezapomene samozřejmě zabalit babi Janičce několik kousků na oplátku za buchty. A k tomu přibalí pytlík kávy za to poslední hlídání.
Pozornost tety Hanh se vrací k displeji mobilu. Bude mít ještě 5 hodin otevřeno. Dneska si půjde lehnout o něco později. Zítra ráno ale musí s Hungem vybalit přivezená vína a chipsy. Ty jdou přece o víkendu nejvíc na dračku.
Povídka vyšla původně v srpnové Elle.