Vždyť oni by se styděli


Českovietnamsko | 20. 8. 2019

Nedávno jsem mluvila se známým svých rodičů. Jeho syn se chystá z malé západočeské obce přestěhovat do Států (píše se tu velké S, že?), kde bude studovat. Říkal, že jeho syn byl už odmalička odhodlaný studovat v zahraničí a chtěl znát můj názor, co si o tom celém myslím. Co když tam zůstane? Nebylo by lepší, kdyby vystudoval tady a založil tu rodinu? Nebylo by lepší, kdyby se odstěhoval jen do Londýna? Tam aspoň lépe doletíme.

Byť to byl spíš na konci jeho monolog, stejně věděl, že už se na tom nedá nic změnit a že na jeho otázky nemám odpověď. Naši rodiče ohýbali záda, abychom mohli dobře studovat a mít se lépe. Ale na konci dne si stejně přejí, abychom žili někde blízko a dali jim co nejdřív několik párů vnoučat. Kariéra nekariéra.

Často k mému taťkovi chodí známí si pokecat nebo ho požádat o radu. Občas posedím a vyposlechnu si, co je trápí. Někdy se obrátí řečnicky na mě, co tomu jako „ta mládež“ – říkám? Rodiče váhají a neví, jestli se jejich dítě rozhodlo pro tu „správnou“ školu, jestli jim práce v kanceláři zajistí „lepší“ život? Nerozumí tuzemskému systému a jejich jediným kritériem je dostatečný výdělek pro uživení budoucí rodiny. Potřebují mít jistotu, že se jejich děti ve světě uchytily.

Dost často nejistotu přehluší jejich smiřování se s vlastním údělem. Prý toho málo vydržíme – chceme odpočívat a cestovat. A že oni nám v tom nemůžou bránit. Bohužel ale nemají komu předat večerku. Zároveň od nás, svých dětí, nečekali, že bychom je někdy převzali. Ale především – že bychom tu práci ani nedělali. Nejvíc mě zasáhlo, když můj taťka – bez jakéhokoliv zabarvení – pronesl: „Vždyť oni by to nemohli dělat. Styděli by se. Když se jede pro zboží do obchodů a oni čtou na těch nápisech, že je možné si koupit pouze pět balíků, brblají, proč bereme těch balíků deset.“ Neviditelná ruka trhu má zvednutý káravý prst a mně zároveň dala facku.

Jestli má někdy tenhle blog aspoň v něčem pomoci lidem s podobným osudem, budiž. Jestli někdy přispěje k vašemu porozumění nás, budiž. Spíš to ale bude celoživotní testimoniál mým rodičům za to, že se v těch správných chvílích nestyděli.